Kopec, baňa, kopec, tajch, tajch, kopec, baňa.

Banská Štiavnica

Ve vzácných chvilkách odpoledního volna jsem se z kraje léta tohoto roku snažil vymyslet dovolenou v Eurozóně, ovšem tak aby Darča neměla potíže s dorozuměním. Výběr byl jednoduchý, s přihlédnutím k nastaveným kritériím nebylo z čeho vybírat. Na podzim pojedeme na Slovensko. To byla ta první a jednodušší část plánovaní, ta druhá a složitější znamenala zvolit vhodnou lokalitu. Na iDnesu v rubrice „cestování“ je článků o Slovensku hodně a je z čeho vybírat. Takže od 7. do 14. října jedeme do Banské Štiavnice, města „baní, škôl a historických pamiatok a tajchov a kopcov“.

Naplánoval jsem to moc pěkně, cestou tam jsme se chtěli zastavit v Žilině a projít se okolo hradu. Jenže v sobotu nebylo příliš krásné počasí a náš odjezd jsme natahovali tak dlouho, až nám na Žilinu nezbyl žádný čas. Hrad jsme tedy minuli, stejně jako jsem minul odbočku na Martin:-) Naštěstí jsem si to okamžitě uvědomil a při první příležitosti jsme se otočili a pak už to šlo jako po másle. Provoz minimální, jelo se pěkně svižně, hezky nám to odsypalo. Ovšem někde za Martinem, zhruba mezi Pribovcemi a Turčianskými Teplicemi už nebylo co odsypávat. Zdejší komunikace pamatuje doby socialistického Československa a dost možná i období samostatného Slovenského štátu. Silnice se opravuje, tentokrát opravdu opravuje (nejen že se lepí díry), což v době našeho průjezdu znamenalo hodně semaforů a častou jízdu jen v jednom pruhu. Nicméně místním se nesmírně uleví, neboť každodenní ježdění po tomto prehistorickém tankodromu muselo být neskutečným utrpením jak pro lidi, tak pro jejich stroje.

Zbytek cesty proběhl bez komplikací, ani objížďka mezi obcí Kremnické Baně a městem Kremnica nepředstavovala žádný zádrhel, takže jsme do Banské Štaivnice přijeli jen s několikaminutovým zpožděním. Uvítání v apartmánu „U Holiča“ bylo milé a jak se vzápětí ukázalo, volba tohoto ubytování byla velmi dobrým počinem ze strany organizátora. Ano, vybral jsem moc dobře :-) Samotný apartmán je krásně zařízený, velký a prostorný a to i přesto, že se nachází v podkroví rodinného domu se sedlovou střechou.

První noc v novém bytě, první noc v novém bytě, plachá jak stádo klisen, první noc v novém bytě, buďto se rozdělíme nebo nás něco spojí, buďto se rozdělíme nebo nás něco spojí, první noc v novém bytě.

Ne? Jejda, to jsem asi maličko popletl text. Tak jinak.

První večer v novém městě jsme se vydali na procházku a šlo se nám pěkně pohodově, aby také ne, když to bylo z kopce. Poctivě jsem nastudoval gastronomického průvodce Banskou Štavnicou jenže praxe jde jen někdy stejným směrem jako teorie. Tak tedy šlo se nám dobře, cestou se teorie rozešla s praxí a Darinka tak netušila, že až sejdeme takřka do úrovně Podunajské nížiny, nezbude nám nic jiného než odbočit mírně vlevo a pokračovat směrem vzhůru:-) Název „Penzión Na kopci“ napovídal něco málo o poloze tohoto penzionu. Tma a ticho nevyvolávaly velkou důvěru v mé vůdcovské schopnosti, ale nezklamal jsem, „Penzión Na kopci“ je skutečně na kopci. K jídlu jsme si dali něco menšího a dobrého na prkénku. Přiloženou polovinu feferonky jsem na dvě skousnutí snědl, poté zbledl, vzápětí se rozškytal a nakonec se rozplakal. Milovníci „Star Wars“ by to lakonicky okomentovali větou „Ať tě provází Síla!“. Darinka ne, kdepak. To prohodila něco o tom jako, že jsem to fakt snědl a že to pálí, jo!? Pálilo to. Pekelně. Přesto bych ji příště snědl znovu.

Škytavka přešla, desert jsme snědli, překonali jsme odpor Sparkasse karty zaplatit útratu a vydali jsme se zpět stejnou cestou. Takže nejdříve dolů do Podunajské nížiny a pak do mírného kopce zakončeného výstupem na Gerlachovský štít. Dobrá, není to tak vysoko, ale jedno je jisté. Všechny cesty v Banské Štiavnici vedou do kopce. Cestou do apartmánu jsem se ještě pokusil vybrat hotovost kartou patřící rakouské sparkasse z bankomatu patřícího slovenské sparkasse, ovšem marně. Nevzdal jsem to a druhý den jsem marný pokus marně zopakoval. Ovšem to bylo až poté, co jsme se za přispění čerstvého horského vzduchu moc dobře vyspali na velmi pohodlné manželské posteli.

Nedělní ráno jsme využili k dalšímu výletu do údolí. Tentokrát jedeme autem a jedeme do Billy. Jo jo, jeli jsme nakupovat. Po vydatné snídani jsme pro změnu pěšky vyrazili na malý výlet a to na prohlídku Nového zámku. Organizátor, tedy já, byl velmi pečlivě připraven, nicméně nakonec byl dosti nemile zaskočen tím, že jediným zavíracím dnem na Novém zámku je neděle. Jenže my jsme se nedali, nás jen tak nedostanou. Když to nejde na Novém zámku tak to půjde na tom Starém. Šlo to, jen jsme nejdříve museli jít my. Je to sice na jiném kopci, ale oba dva zámky (dříve hrady) jsou od sebe vzdáleny jen nepatrně, pár až několik mnoho více párů minut na pěší přesun stačí.

Starý zámek je o poznání větším objektem než Zámek nový a taktéž na první pohled je patrné, že to původně byl hrad. Zaplatili jsme si prohlídku s průvodcem a dost dlouho to vypadalo, že se k nám asi nikdo nepřipojí. Nestalo se tak, přece jen byla neděle, připojených byl nakonec velký počet. Prohlídka trvala téměř hodinu, začala expozicí věnované fajfkovému řemeslu, pokračovala prohlídkou části hradu a byla zakončena prohlídkou a výkladem o tzv. „Kalvárii v azylu“.

Pondělní ráno kopírovalo to nedělní. Jen před odjezdem do Billy jsem ještě poslal dotaz do sparkasse ohledně nefunkční karty a obratem mi bylo doporučeno vyzkoušet jiný bankomat. Tak jsem vyzkoušel ten v Bille a od toho okamžiku se stala karta opět plně funkční. To ovšem nebyla jediná pozitivní zpráva nového týdne. Ona nám začalo svítit sluníčko a kupodivu pak svítilo celý týden. Po jarní propršené dovolené to byl takový malý zázrak. Hezké počasí přímo vybízelo k pěšímu výletu na Štiavnickou Kalvárii. Je to co by kamínkem dohodil a něco pěšky došel, ovšem kus cesty vede po rovince. Až po úpatí Kalvárie to bylo pohoda, poté se cesta prudce vztyčila vzhůru a začalo pěkně foukat. S přibývajícími výškovými metry nabíral vítr na síle, ještě že samotný kopec není až tak vysoký, takže uragán se, naštěstí pro nás, nekonal. Samotná Kalvárie vypadá z povzdáli velmi pěkně, z blízka je to o poznání horší, je ve velmi špatném stavu. V současné době se na její opravě pracuje, ale je zjevné, že to ještě nějakou chvíli potrvá. Inu, když se nedostává peněz, je to znát. Neustávající vítr nás záhy přinutil k opuštění vrcholu a pozvolnému sestupu a návratu do města.

Odpolední plán byl jasný. Popojedeme k Počúvadlianskému jazeru, vyjdeme na horu Sitno, podíváme se na stejnojmennou hradní zříceninu a příjemně unavení usneme v posteli. Z parkoviště u jezera jsme stoupali nahoru tou nejprudší a také nejkratší cestou. Ono se do těch strmých kopců jde lépe nahoru než dolů, takže zpět jsme to naplánovali pozvolnou a mnohem delší oklikou. Poté, co vystoupáte na vrchol Sitna, otevře se vám úžasný výhled na Banskou Štiavnici a na Kalvárii.

Až nahoru to celkem šlo, ovšem u zříceniny hradu Sitna se Darča už necítila nejlépe a zbytek cesty se pro ni stal fyzickým utrpením. Je to statečně děvče a nakonec jsme tu okliku zvládli, ale byla to pro ni pořádná zabíračka.

Hodně unavení jsme se prospali do dalšího rána. Úterý se proměnilo tak trošku v odpočinkový den. Ráno jsem zaspal jednu důležitou smsku, jejíž smutný obsah vyvolal debatu o tom, zdali dovolenou ukončíme předčasně nebo zůstaneme. Zůstali jsme, ale nálada nebyla nejveselejší. Dopoledne proběhl již tradiční nákup a pak troška odpočinku. Moc se nám do ničeho nechtělo, přesto jsme se rozhodli pro malou procházku na Glanzenberg. Ta proběhla podle scénáře pro zdejší kraj typického. Šlo se do kopce. Pořád do kopce. No a pak ještě do kopce a v závěru opět úplně nahoru na kopec.

Cesta na Glanzenberg vede okolo Malé a Velké vodárenské nádrže. Ta větší z nich pochází z roku 1510 a na první pohled vás zaujme voda zabarvena krásně tyrkysově. Je to nepřehlédnutelný úkaz.

Na Glanzenbergu stál kdysi dávno hrad, dnes z něj zbyly jen nepatrné trosky, zbytky základů. Z tohoto místa se dál jde kupodivu dolů. Z Banské Štiavnice sem vede pouze naučný chodník, není to klasicky značená turistická trasa a značení bohužel není nejnovější a stejně tak není nejspolehlivější. V nadmořské výšce cca 700-750 metrů sestoupáte pod skálu, dojdete k velké informační tabuli a pokud vás instinkt navede od této tabule dolů, tedy směrem doprava, pak moc daleko nedojdete. Od Vodárenské silnice vás bude dělit nejen pouhých 50 metrů, ale také houština a plot:-) Nestačilo, že jsem zahnul doprava, ona se mi ještě před příchodem k výše zmíněně informační tabuli vybila baterka v mobilu, takže jsme se octili v mírném orientačním šumu. No co, vrátili jsme se k tabuli a šli na druhou stranu. Do kopce. Kupodivu také správným směrem, což bylo dobře, neboť se začalo velmi rychle stmívat. Ještě za rozumné viditelnosti jsme se již správnou cestou vrátili do centra města a zážitek z lesa jsme si šli maličko osladit do jedné z přehršle zdejších kaváren. „Divná pani“ má nejlepší renomé a není se čemu divit. Krásné prostředí, milý personál, bohatá nabídka nápojů a dobrot. Zastavte se, stojí to za to.

Během posezení u kávy a báječného zákusku plánujeme středeční program. Vymysleli jsme to naprosto geniálně, půjdeme na Nový zámek s tím, že snad zámecký zámek nebude zamčen na zámek.

Nebyl. Ve středu bylo otevřeno a tak jsme si prohlédli zámeckou expozici a pokochali se výhledy do okolí. Expozice je zde poměrně bohatá, pater několik, nějakou chvíli nám trvalo, než jsme si vše prohlédli. Tentokrát jsme sem nepřišli pěšky, ale záměrně jsme přijeli autem. Od Nového zámku jsme pokračovali opět k Počúvadlianskému jazeru.

Zaparkovali jsme na stejném místě jako předevčírem, ale vydali jsme se rovnou k vodě, dnes nás žádný kopec nečeká. Přesto že již bylo po poledni, bylo jezero zahaleno v mlze. Přešli jsme hráz a pomalu jsme se procházeli okolo vody s tím, že jezero obejdeme celé. A jsme opět u té teorie a praxe. Po několika desítkách metrů jsme zabočili doleva na „Lesnický naučný chodník“. Dopadlo to tak, že místo jezero jsme obešli horu Lipovie. Celý zdejší kraj byl touto dobou houbařský ráj, jenže lenoši hledali jen od cesty, takže jsme se nakonec spokojili s příjemnou procházkou a na hráz jezera jsme se vrátili jen s dvěma kousky.

Jsa letitý a vcelku zkušený řidič, nikdy nic neodkládám na střechu auta. Ovšem i letitý a vcelku zkušený řidič může být postižen zatměním mysli. Neujeli jsme toho tak moc, když se Darče zeptala kde ty hřiby nám. Tak povídám, no kde asi, na střeše přeci. Nevěřila mi a měla pravdu, už na střeše nebyly:-) Nevraceli jsme se, proč také. Důležitá byla ta procházka a to, že nám bylo moc fajn.

Cestou zpět jsme si ještě stihli udělat malou zastávku spojenou s procházkou u Vindšachtského jazera, kde nám společnost dělalo několik kachen a kačer. Opeřence to přestalo bavit dříve než nás a aniž se nás na cokoliv zeptali, odletěli někam pryč. Příjemně unaveni jsme se vrátili k autu a pomalu odjeli zpět směrem k apartmánu.

Čtvrtek se v ničem nelišil od předchozích dnů. Tradiční nákupní jízdu do Billy jsme nevynechali ani dnes a stejně tak jsme si program rozdělili na dvě části. Dopoledne jsme po snídani šli na prohlídku Botanické zahrady, chvíli poseděli pod stromy, trošku bloumali městem a šli se posilnit na odpolední výlet. Po obědě jsme vyrazili do kopce, kam také jinam. Cílem odpolední procházky se stal tajch Klinger. Přestože je to zde všude do kopce, k samotnému rybníku jsme v závěrečné fázi museli jít kousek dolů. U pláže je hospůdka s venkovní posilovnou, kde vlastní silou hýbete sami sebou a je to fajn zábava. Říjen má tu výhodu, že vám do toho nikdo nekecá.

Od Klingera je to do Bystrice jen a jen dolů a jde se fajn, i když místy je to pěkný sešup. Okolo hřbitova a Nového zámku jsme pěknou procházkou přišli zpět k našemu apartmánu. Večer jsme zakončili dobrou večeři v rámci kachních hodů na tom kopci, kde stojí Penzión na kopci.

V pátek už byl cítit nádech smutku, konec se neúprosně blíží. Sice jsme od milých domácích dostali nabídku na jednu noc zdarma, ale smutné okolnosti nám neumožnily zůstat do neděle.

Tradiční ranní nákup jsme doplnili o zásoby na sobotní cestu domů a vyjeli jsme výjimečně kousek dál, do města Zvolen. Původní plán byl jiný, ale lenost spojená s nedostatkem času udělaly zásadní změny. Původně jsme chtěli jet autem do Zvolena a pokračovat vlakem do Slovenské Ľupče, prohlédnout si hrad, vrátit se zpět do Zvolena, zde si prohlédnout Zvolenský zámek a popřípadě ještě vyrazit na Pustý hrad. Slovenská Ľupča, Pustý hrad a také Kremnica (kde jsme se chtěli zastavit cestou domů) se odkládají na příště.

Zvolenský zámek byl původně hrad a je to stále poznat. Objekt je velmi zachovalý a poměrně fotogenický:-) Darinka byla maličko smutná z toho, že se zde nekonají klasické prohlídky. Objekt zámku využívá Slovenská národná galéria, která zde pořádá různé tematické výstavy. V rámci stále expozice jsme si prohlédli výstavu „Európske maliarstvo 16. – 19. storočia“, poté jsme poseděli v zámecké čajovně a vrátili se zpět do Banské Štiavnice.

Poslední večer jsme se do žádných procházek nepouštěli. Autem jsme se pěkně vyvezli na kopec a naposledy povečeřeli ve stejnojmenném penzionu.

V sobotu ráno jsme ještě jednou nakoukli k Divne pani a nakoupili sladké dobroty. Naposledy jsme vystoupali do kopce k penzionu, zabalili věci, rozloučili se s našimi hostiteli, podrbali hlídače Maxe a odjeli směrem domů. Cesta proběhla hladce a bez komplikací. Za zmínku stojí snad jen to, že jsem před Kremnici z důvodů zcela nepochopitelných odbočil na Žiar nad Hronom, ale to bych nebyl já, abych to cestování neudělal zajímavější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *